Studie o rýmičce

Teď v pilové sezóně aktuální téma

Celá naše rodina ochořela.
Mohla bych napsat studii. O rýmičce.

Každé pohlaví, dokonce i každý věk se chová zcela jinak.

Muži a rýmička.
Muž si koupí paralen ibalgin, nurofen, coldrex, dvě role kuchyňských utěrek, tygří mast, teploměr a začne se léčit. Investice se rozhodně vyplatí. Zatímco muži mají nemoc pouze 7 dní, ženy celý týden.

Ženy a rýmička.
Žena si koupí mentolové kapesníčky. S obyčejným obalem na doma, s květinovým dekorem do kabelky.

Dítě a rýmička.
Dítě si koupí bonbóny. Zjistí, že má rýmičku až podle maminky, co ho neustále nahání s kapesníkem.

Staří lidé a rýmička.
Nic nekupují. Za prvé na to nemají, za druhé jsou zvyklý používat 80 let plátěné kapesníky, co dostali do výbavy.[1]

Muž a smrkání.
Muž smrká zásadně do stále stejného kapesníku. Nebýt praní, stačil by mu jeden na celý život. Dokáží mistrně využít každý nanomilimetr celulózi a po té začnou tam, kde už kapesník uschl. Z kapesníku se stává nabalzamovaná mumie, která by tu, pokud by jí žena nevyndala s kapsy,   vydržela ještě tisíce let. S kapesníkem je pojí jakési sentimentální pouto. Strkáním do nejutajenějších kapes, o kterých jste neměli ani páru, se snaží kapesníky znovu vyprat, aby jim mohly sloužit až do smrti.
Muž se vysmrká a jako umělec se koukne, co právě do kapesníku stvořil. Jestli svou sílu nepoužil příliš a nevytlačil i kus mozku.

Žena a smrkání.
Žena se rozhlídne, jestli jí v tento trapný moment někdo nesleduje. Decentně smrkne, zrcátkem zkontroluje nos, ale nikdy, opravdu nikdy nekouká do kapesníku. Řídí se zásadou jednou a dost. Kapesník již nikdy nepoužije. Smrká u koše - kam ihned kapesník odhodí.

Dítě a smrkání.
Dítě smrká, kdy chce, jak chce. Někdy smrká do jednoho kapesníku tak dlouho, dokud mezi jeho prsty a nosem není vlastně žádný jiný materiál, kromě nudle. Někdy kapesník vyhodí, aniž by ho vůbec použilo. Kapesníkem může být cokoliv. Ručník, rukáv, tátova čepice, rukavice, máminá sukně.

Zvláštní kategorií jsou miminka.
Ty na to mají svou techniku. Pčiknou a veškeré týdenní zásoby jdou ven. Když už to rodiče opravdu nemohou vydržet - použijí vysavač s nástavcem. Takzvaný výtah na nudle. Viděla jsem jednou v akci ten bez vysavače. Pohonem jsou ústa maminky. Neznalá, co se bude dít, jsem se koukala…..

Dorotku u nás vysává tatínek.
S heslem „Jdu se nejdřív nasnídat, ať mám co zvracet.“
Kecá. Je to muž. Taky kontroluje své kapesníky. Takže je zvyklý…

Rozárku u nás nechává vysmrkat maminka. Nechci, aby měla poškrábaný nos. A taky jsem rychlejší a vím, kam se Rozárka nejraději schovává.

A moje nejtrapnější historka s rýmou ? – samozřejmě, že jí mám.
Bylo to v pěveckém sboru, při vystoupení.
Pčikla jsem si a byla ostuda na světě. Respektivě pod nosem. Dívalo se na mě asi tak 200 lidí. Ještě, že jsme měli jako úbor bílé košile a kolem krku šálku. Zvolila jsem velmi decentní způsob. Koncem šálky jsem dramaticky setřela imaginární pot z čela a zcelá náhodou jsem po cestě setřela i to pod nosem.
Nikdo si ničeho nevšiml. Šálka putovala po vystoupení do koše.

Ps: toto je moje další kabelka, zapomněla jsem jí nafotit doma, tak jsem jí fotila až když už jí majitelka dostala, takže je to takové provizorní …a jak už tu bylo řečeno, je tak akorát na kapesníčky a klíče.
 

---

[1] Výbava = to co kdysi dostávali děti od svých rodičů, např. ručníky, povlečení, kapesníky, neplést si s jednorázovými, papírovými - zní to neuvěřitelně, ale dřive se toto všechno dělalo z textilu