Jak Jonáš necítil nohy a jak jsem naučila doktora entlovat
proč má Jonáš nástřih hráze a co všechno se dá spíchnout na porodním sále...
Na Jonáše jsem se vysloveně těšila. Byla jsem jako vždycky strašně nedočkavá a těšila se na výsledek. Ani Bellet a její supr návody nejsou bohužel všemohoucí, lidský faktor, je lidský faktor... (obzvlášť ten můj)
Jo, tady obkreslím, střihnu, oči letí zběžně mezi řádky, nečtu, jenom kontroluji obrázky... Tělíčko obšijem, jo na hlavě nesešíváme, fajn, to vim, z minula, tak otáčíme … Kudy ? přes ten malý otvor v hlavě? Vracím se k návodu. Čtu. Nesešíváme na prdelce ….
Kristovy rány, kde má dírku na prdce …. Hledám kde nechal tesař díru. Nenechal. Já ho vzala v jedný lajně!
Ještěže Rozárka dostala k ježíškovi kufřík „malá doktorka“
Rumunka vytahuje sterilní injekční stříkačku. Zkušeně aplikuje Jonášovi epidurál.
„Neboj, honej.“
Jonáš nechápe proč necítí nohy... no zaprvé jsem mu je ještě nepřišila, a za druhé anestezie začala působit. Zahajuji řez. Bolí mě to víc, než jeho, staré rány se otevřely ….
Když mluvím o tom stříhání, vzpomněla jsem si na svůj první a zatím poslední porod.
měla jsem krásnej porod a fakt nekecám
ve 30 je člověk už strašně uvědomělej, takže jsem měla nastudovaný:
- internet (servery - Naše maminka, Naše miminka, Naše rodinka …. )
- knížky (Vše o porodu, Partner u porodu, Trauma z porodu, Porod z traumatu…. )
- trasu do porodnice i poslepu, dýchání v prní fázi, dýchání v druhé fázi, zkrátka jsem byla připravená …
a taky strašně vyšokovaná od kamarádek:
„myslela jsem, že umřu“
„chtěla jsem umřít“
„manžel chtěl umřít“
„nenáviděla jsem své dítě“
„nenáviděla jsem svého manžela“
„nenáviděla jsem svého doktora“
já jsem strašná hysterka a taky nesnáším bolest, hlavně svojí bolest …
a tak zcela ochromená strachem jsem na hekárně stále čekala, až budu všechny nenávidět, zemřu a všichni se mnou …
Rozince se ven nechtělo, však taky mít takovou femily, se nedivím … ale bylo to pořád snesitelný, říkala jsem si, že až to bude nejhorší, vlezu do tý obrovský rohový vany a tam se potichu utopím...
Sestra mě jde zkontrolovat - no to budou zase řeči:
„ co hekáte, zatím jsou to jen menstruační bolesti …“, „vy toho naděláte ženská …“ apod.
Milka jedna, ta nemohla nikdy rodit …
K mému úžasu hlásí:
„no vy jste se nám krásně otevřela, šikulka, tak jdeme tlačit …“
Stejně jsem vyfasovala hodnou sestřičku, ta musí mít zkušenosti a hodně dětí …
Nějak jí ale nevěřim. Ještě jsem nezačala nikoho nenávidím, neumírám a do vany se mi nechce…
Tak tlačíme ... (můj muž v panice a ve snaze pomoci mi, zapíná nechtěně na bočním ovladači funkci "masáž zad" – bohužel pro mě - ležím na boku)
Polohovací křesla jsou ale zánovní a ani sestra ani doktor neumějí funkci zastavit, ale co …
za 15 minut je princezna venku (no princezna, připomíná mi spíš miniaturu mýho táty po ránu)
Poprvé registruju, že ten řezník v bílé gumové zástěře, co mi stojí mezi koleny, je můj doktor. Chystá si nářadíčko. Jehlu, nit, nůžky... Áááá taky kutil, jako můj muž. Má přijmení jako jeden známý básník … To by mohl být poeta a estét aspoň podle jména. Házím udičku.
„Doktore, něco hezkýho mi tam vyšijte, umíte křížkovej…?“
Nevím jestli estét, ale má smysl pro humor, směje se... Což není moc výhodný, když vás zrovna šije. Smíchy se natřásá. Takže to bude spíš entlovací steh, než křížkovka. Doktor se chytil.
„ a máte ještě nějaký přání, nebo spíš pan manžel“
O tom si dokážu udělat docela jasnou představu. Můj muž se chce zapojit a dere se od mé hlavy dopředu.
„no kdybych si mohl...“
vystřelím rukou vpřed a chytnu ho za anděla...
„ty mlč a u hlavy.“
Techniká poznámka: snad pochopíte, že k této části příspěvku nedoložím fotografie (ne, že by snad doktor byl fušer) - ale čistě z etetického hlediska….
Ps: Jonášovi jsem jako vzpomínku udělala, myslím si, krásnou jizvičku, (bo já jí mám taky)
Ps1: tomu, kdo se prokousal až sem, děkuji, a za trest mám pro něj kontrolní otázku:
„proč má Jonáš růžovou mašličku ?“
Ps2: jestli to bude číst Bellet, mám ještě jednu technickou, co takhle nějaké kurzy šití pro naše doktory ...
Žádné komentáře:
Okomentovat