Když vyletí dušička

Blog jen a jen pro Kačenku, aby věděla, kudy ta dušička vyletí...

Dasty byl už veterán, když rodiče přišli s tím, že ho nechají uspat. Byl starý, přestal uplně chodit, veškeré potřeby vykonával pod sebe a přestal žrát. Už to bylo více trápení než život. Nikdo z nich, ale neměl to srdce, být v tu těžkou chvíli u něj.

Nechtěla jsem, aby v poslední vteřiny svého života byl sám. Dobrovolně jsem se přihlásila.

„V pondělí s ním pojedu na veterinu a provedem to.“

V neděli večer začalo poslední loučení. Táta koupil pravou svíčkovou, vydrhnul obě misky a dal Dastymu hodobožovou deku do pelechu. Hodiny si s ním při cigárku v předsíni povídal, co spolu zažili.
V pondělí ráno, než šel do práce, se s ním opět loučil, dal zbytek svíčkový - navrch debrecínku. Ke všemu ho musel dlouho přemlouvat, Dasty toho v poslední době moc nesežral.

Ráno jsem zavolala na stanici, abych zjistila detaily.

„Uspání provedem v domácím prostředí, ale čas mame až ve středu.“

Tatu málem kousla herzna. Celý den v práci Dastyho oplakával. Pes, posilněn pravou svíčkovou, na něj hupsnul hned za dveřmi. Po telefonu jsem mu vše vysvětlila. Bohužel nějak přeslechl, že uspání proběhne až ve středu.

Téhož dne večer začalo opět poslední loučení. Taťka koupil znovu pravou svíčkovou – od minule nezbyla. Naplnil obě misky a vyklepal Dastymu hodobožovou deku. Při cigárku v předsíni si s ním zopakoval, co spolu zažili.
V úterý ráno, než šel do práce, se s ním opět loučil, dal zbytek svíčkový - navrch debrecínku. Ani ho nemusel přemlouvat. Pravá svíčková Dastymu zachutnala.
Celý den v práci oplakával Dastíka. Když ho pes vítel nadšeně u branky, nechápal.

Téhož dne večer neproběhlo nic. Dasty dostal jen zbytek svíčkový.

„Loučit se s tebou nebudu, však ty tu zítra stejně budeš.“

Ve středu ráno ho při odchodu do práce poplácal tak jako vždycky.



Vyrazila jsem pro doktorku. Vracíme se k doma rodičů a za plotem nás vítá Dastík.

Doktorka se zamračila.
“Mě se nezdá, že by byl na smrt nemocný.“
Dasty, posilněn třemi kily svíčkové, investoval veškerou svou energii do svého vrcholného posledního vystoupení.

 „To on se jen předvádí.“
To jsem našemu taťkovi nemohla udělat.
Ani ne kvůle té svíčkové, jako kvůli tomu loučení.
Dastyn vypotřeboval veškerou svou energii jen na přivítání. Doktorka pochopila, že nadešel skutečně jeho čas.

Aplikovala injekci.

Věděla jsem, že psi mají duši, jen jsem si myslela, že v okamžik smrti vyletí tlamou.
Ne tak duše našeho psa. Ta vyletěla opačným otvorem.
V poslední moment se ozval mohutný pšouk. Dastyho duše byla velká a silná.

Mezi slzami jsem nad jeho tělem vzpomínala na naše společné zážitky:

Jak jsem díky Dastymu začala chodit na cvičák.
Jak jsem si díky Dastymu našla prvního kluka.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že není dobrý nápad, si psa zavazovat na kole pod sedačku.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že psi miluji veškeré lidské exkrementy.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že na psí košík se tyto exkrementy rády nabalují.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že ze psího košíku se tyto exkrementy rády nabalují na páníčka.
Jak jsem díky Dastymu přestala chodit na cvičák.
Jak jsem si díky Dastymu našla druhýho kluka...

A pak jeho duše asi odletěla do nebe, protože jsem jí už v předsíni necítila :-))



Kačenko a toto je má první kabelka, pro kterou jsi mi byla ty a mnoho dalších šikulek, velkou inspirací. Děkuju.