jen to plesklo ...

Nejsem citlivka na hygienu !

Mám problém umýt si ruce hned jak přijdu z venku. 

Někdy si utřu nos do rukávu. 

Co ale nedělám opravdu ,ale OPRAVDU nikdy je – nesedám si na veřejných záchodcích.

Když přijdu na záchod v restauraci zaujmu pozici takzvaně na harleyáře.

Vyšpulít zadek předpažit obě ruce pro vyvážení těžiště a modlít se ,aby člověk nepotřeboval na velkou a vaše stehna nevypověděli v polovině akce službu.

Velkou výhodou jsou malé záchody, kde došáhnete na kliku. Ušetří 50% energie.

Ve městě máme roztomilounkou fairtradovou kavárničku. Pečou zde vynikající domácí skořicové bábovičky, dělají latte s bohatou mléčnou pěnou a vaří veganské domácí polívky z bio potravin.

No záchod je veřejný…. Nesedám si… Tedy dobrovolně ….

Dala jsem vyčůrat Rozárku, vyjedla mléčnou pěnu, snědla třetinku bábovičky, polívku si nedala, protože jsou hnusný!

Přebalila jsem Dorotku, vypila dvě lžičky kávy, Rozárka snědla zbytek bábovky, Dorotka vylila zbytek kávy.

Převlíkla jsem Dorotku, uklidila drobky po Rozárce, vypila vodu ke kávě.

Zvláštní jak ta hodinka v kavárně vždycky uteče …

Při odchodu jsem usoudila, že decku vody ke kávě domů už nedonesu.

Vlezla jsem na záchůdek metr na metr.

V těhotenství je poloha na harleyáře obzvláště nepohodlná. Klika ode dveří na dosah… Ruka mi bez rozmyslu vystřelila ke klice.

Klika na druhé straně dveří nevydržela 80kilovou masu.

S klikou v ruce dosedám plnou vahou na hajzlík.

Porcelán zapraská a holá stehna zlověstně mlasknou o plastové prkénko.

VEŘEJNÉ PRKÉNKO !

Prkénko pro všechny bez rozdílu věku, rasy, pohlaví …

Ani se nepokouším vstát. Teď už je to jedno.

Ö chvilku později prochází kolem záchodků KUCHAŘ. Na zemi vidí KLIKU. Jako správný domácí kutil hledá, odkud ta potvůrka vypadla.

Ve vteřině nalézá otvor kam patří. Pak už jen otevřít dveře, aby mohl řádně žďuchnout také do protilehlé strany kliky.

Pohled, který spatřil na druhé straně nečekal. S omluvou se vypotácí ze  záchodku a nechává dveře dokořán.  

Ani se nepokouším vstát. Teď už je to jedno.

Zdravím okolo chodící davy. Uvědomuji si, kolik zážitků já vlastně z veřejných záchodků už mám….

Poslední roky se vlastně točí vše jen okolo záchodků…. 

ps: bohužel jsem nedělala aplikaci prasátka, ale krávy ...

Žádný učený z nebe nespad ...

tohle je blog ze šuplíku a slibuju, že příští už bude o Palčicích, ale nevím jestli spíš než vtipný nebude dojemný !!! protože se mi fakt stýská !!!


Náš panelák byl plný spořádaných lidí. Ti druzí bydleli vedle.

Chodila jsem okolo venčit Béďu.
Koukala jsem vždy pod nohy, abych si nepřinesla něco echtgold na botě.

Do doby, než mi málem na hlavě přistál motor od pračky.  Říkala jsem si,  lepší hovno na botě, než kovošrot na hlavě.


Bydleli jsme v dvanáctém patře.

Když dveře ledničky nešli přes námrazu dovřít, musela jsem jí odmrazit.

Tuhle činnost nesnáším, obzvlášť, když často najdete zapadlé kolečko salámu ve dvířkách lednice, dva roky otevřenou čalamádu či celer, který pamatuje JZD i bratry Veverkovi.

Měli jsme balkon.
Byl leden.
Poctivě jsem vše z mrazáku zabalila do novinového papíru naskládala do přepravky.
Odnesla ven na mráz.
Přepravka přetékala.
Při pokládání se svezla z vrcholku pyramidy na zem zmrzlá tlačenka.

Vyspádovaná podlaha balkonu dokonala dílo skázy,

Tlačenka nabrala směr exit.
Proklouzla pod zábradlím a cestou z 12-tého patra nabrala rychlost,
bydlet o patro výš - začala by hořet jak Apolo 13


Naklonila jsem se nesměle přes okraj balkonu.

Ve stejný moment se vzhůru podíval sedmdesátiletý důchodce venčící svého jezevčíka.  Na chodníku před ním byl z vesmíru viditelný kráter od zmrzlé tlačenky.

Zbaběle jsem se stáhla zpět.

„Dnešní vydání - Důchodce zabit tlačenkou do hlavy !!!“

Sebrala jsem zbytky odvahy a šla se dolů omluvit.

Důchodce tam nebyl. Tlačenka taky.

Přemýšlela jsem co je lepší, jestli místo hlavy tlačenka, nebo ten motor. …


Dřív jsem kouřila.

Na balkóně. Často jsem při tom i telefonovala.
Líná položit kafe na zem, jsem tiskla telefon mezi ramenem a uchem. V mobilu zarezonoval nepříjmený tón. Reflexivně jsem ucukla s uchem …

Vyspádovaná podlaha balkonu dodělala dílo skázy,


Telefon nabral směr exit.
Proklouzl pod zábradlím a cestou z 12-tého patra nabral rychlost,
bydlet o patro výš - začal by hořet jak Apolo 13


Naklonila jsem se nesměle přes okraj balkonu.

Ve stejný moment se vzhůru podíval sedmdesátiletý důchodce venčící svého jezevčíka.  Na chodníku před ním byl z vesmíru viditelný kráter od zmrzlé tlačenky - prohloubený od mobilního telefonu. 

Zbaběle jsem se stáhla zpět.

„Dnešní vydání - Důchodce s tlačenkou místo hlavy zabit telefonem !!!“

Sebrala jsem zbytky odvahy a šla si dolů pro telefon. Omlouvat se bylo už zbytečné.
Důchodce tam nebyl. Tlačenka taky. Zbytky telefonu taky ne.

Přemýšlela jsem co je lepší, jestli místo hlavy tlačenka, motor, nebo ten telefon. …

Vyšel mi telefon. Dneska už dělaj moc krásný…

A toto je má další rada otce Fura: "Na nikoho nekoukejte z patra!!!"

Líný čápy  


velké a speciální poděkování Majdě a Babuch - o akci jsem neměla ani páru ... o to bylo větší překvápko

Potkala jsem nedávno svou učitelku tělocviku na střední škole. Říkala, že dnešní generace dětí je děsně líná.
„Kotoul to neudělá, výmyk to neudělá a běh je pro ně dávno přežitý pohyb.“

Musela jsem souhlasit.
Zda se mi, že je to nějaká epidemie. Bo i matka příroda nějak zpohodlněla.

Například letos se úplně vyprdla na to, dělat se s létem.
No to se pak nelze divit, že jsou líný i čápy.

Máme s manželem dvě děti. Jsem ze tří - chtěla jsem taky tři děti.


Když mladší dceři bylo asi 6 měsíců, přehodnotila jsem plány.

Pro prášky jsem si ale neskočila. No ono upřímně - s dvěma malými dětmi, by nám stačil jeden kondom na měsíc. Ale ani automat na kondomy nám doma na zdi nevisí…


Oproti tomu sousedi na miminku usilovně pracují.

Když se jejich požadavek dostal k matce přírodě, ta vyslala do Pohořan čápa ….
Přidělila 4 kilového mimčo, vypsala dodací lístek …

A teď kdo z nich byl línej ?!

Buď matka příroda byla líná vypsat směrovačku a chudák čáp nevěděl kam přesně to hodit…

Anebo

Ten víkend nebyli sousedi doma.

Čáp zděšen, že se potáhne se čtyřkilovým mímčem nazpátek, viděl první volnej komín a hodil ho k nám….

Nejdřív jsem si ničeho nevšimla.

Kojite = nemenstruujete.

Že je mi zle,  jsem si myslela, že je  z nervů. Bo podnikání je neustálý stres.

Počůraný lakmusový papírek, ale nelže!!!

Volala jsem na zákaznickou linku matce přírodě.

„Podívejte, vy jste mi sem šoupli cizí dítě?“
„Jak cizí dítě?“
„No já už třetí nechtěla!“
„Aha, zákaznické číslo, prosím?“
„228.“
„Počkejte prosím – podívám se do zákaznické databáze …. (podmanivá romantická hudba)..
„Jáklová, Jandová – Jarníčková, ááááá tady |Vás mám – neberete antikoncepci, máte dvě děti a sexuálně žijete, takže je to v pořádku.“
„No dobře ale já ještě kojím…“
„No a ? Vám Váš gynekolog neřekl ..?“
„No řekl, ale já myslela…“
„Mladá dámo, vy myslíte a Vaše vaječníky zatím pracují, takže mohu pro Vás ještě něco udělat?“

„Ne - už jste toho udělala až až … !!“
„Jo a hovor se nahrává, pro případ pozdější reklamace a taky zkvalitnění služeb …přeju krásný rodinný život -  nashledanou.“
„Sbohem.“
„Vlastně, počkejte ještě mám jednu otázku, byl u nás čáp, nebo vrána?“
„Nezlobte se, ale osobní informace o našich zaměstnancích nepodáváme, naschle.“


a mám to

jestli letěla potřetí vrána, tak podepíšu za pár let s Ria Moneta výhodný kontrakt na odběr hygienických potřeb

pro dcery vložky, tampony a pro mě a manžela (když to tak spočítám) inkontinenční pomůcky….


A toto je má další rada otce Fura:
Neexistují bezdětné páry.
Jen páry co jsou a nejsou doma!

Ps: Příští rok o prázdniny jedeme s manželem na cestu kolem světa. Nebudem riskovat, že sousedi vyjedou zase někam na dovolenou a nějaká líná vrána se rozhodne, že se nebude tahat nazpátek s nákladem.
a tady jsou ty luxusní dárečky, které mi přišly poštou a já z nich byla dojatá, jak jen žena ve 3 měsíci těhotenství může být ....
Nádherný jehelníček od Majdy - Magdaleny H.

a obrázek do kterého se zamilovala Rouzí alias rumunka od Babuch .

I love London

Do Londýna cesta dlouhá, kdo jí nezná ten je trouba ...

Chtěli jsme si vynahradit zrušenou zimní dovolenou. Napadl nás prodloužený víkend v Londýně.

Rumunka prohlásila, že letedlem nepoletí a že radši počká. Tak počkala u babičky, jen nevím, jestli tušila, že počká 4 dny.


Vyrazili jsme s manželem, pětiměsíšním prckem a s našimi sousedy.

Když máte na letišti malé dítě – jste něco jako VIP.

Máte přednostní odbavení
Vyhrazený prostor v letištním autobuse
Přednostní nástup
Přednostní výstup
Přednostní výběr sedačky

V letištním autobuse je prostor přepažen páskou na dvě poloviny. V první polovině bylo 78 lidí, v druhé polovině my VIP v počtu 6 kusů.
Najednou jsem pocítila k Doty nefalšovanou mateřskou lásku.

„Jarňas, to jste neřekli, že s dětmi máte všude přednost a takovýhle výhody.“
„Sme to nevěděli.“
„Miláčku nebav se s lidmi za páskou.“
„Ty vole Léňo, 5 minut a už chytáš móresy.“
„Nepokřikujte tady člověče, nebo stisknu tlačítko na řidiče.“

V Londýně jsme se sousedy o Doty poprali hned v příletové hale. Naštěstí mám dceru napsanou v pase já….

Vyprahlí po cestě jsme vlítli do Mark and Spencer Food – něco jako náš Pramen …
V Londýně je jídlo a pití celkem drahé. Koupili jsme si sendviče a džus.

„Bože ty to teda maj sladký.“
„No to bude asi 100%tní - ty bejvaj takhle ostrý.“
„Jste si koupili ten samej co – Happy Orange?“
„Bo byl nejlevnější, ale je děsně sladkej.“

Když jsme uhasili žízeň a hlad, vyrazili jsme do hotelu.
No hotelu. Ubytovacího zařízení řádů Seleziánů. Velkou výhodou je, že mluví všichni slovensky nebo česky. Z našeho zájezdu jsem jediná pokřtěná a tak jsem udělala v autobuse menší osvětovou přednášku.

„Takže, při příchodu se říká „pozdrav pán bůh“, při odchodu „s pánem bohem“.“ Nejsem si jistá jestli tam ubytovávají i takové neznabohy jako vás, takže na otázku věříte, odpovídáte, věřím.“

„Já se neumím modlit, snad to po mě nikdo nebude chtít.“
„Za 4 stovky na noc, se jim tak klidně i pomodlim.“.
„Radši nic neříkejte a dělejte němý.“



Vlítli jsme do společné kuchyňky vybalit naše české zásoby jídla.
Čínskou polévku, maďarský guláš a vídeňské párečky v konzervě – šak sem psala, že jsme celkem kosmopolitní a fajnšmekři.

Prolítla jsem očima kuchyňskou linku.

Nevím, co stojí vedle kuchyňského dřezu VÁM - MĚ houbička, Jar a šťáva pro děti.

„Jestli Happy Orange neodmastí to špinavý nádobí, tak jsme před chvílí vychlastali pomerančovej sirup.



Památky super, ubytování super, jídlo super.

Mě se nejvíc líbilo cestování doble-deckerem autobusem.

„Jdi se pokochat tím výhledem nahoru, já pohlídám kočárek.“

Sedla jsem si do první řady a kochala se.
Přisedl si ke mne mladý státný černoch. Jako z reklamy „Podívejte se na svého muže, teď na mne, znovu na něj a nyní zase na mne… jsem na koni“

Nyní si dovolím simultání překlad:

„Ahoj, hezké sluneční brýle.“
„Děkuji, to být Relax.“
„Jo, jo taky si to užívám.“
„Ne ne relax jsou značka oken.“
„Aha.“

Asi tak dvě zástávky ticho.

„Odkud jsi?“
„V Čech.“
„Aha.“
„Odkud jsi já.“
„Já? Z Angoly.“
„Wau.“ (to mi přišlo lepší než AHA)

Pak už se šlo tvrdě na věc.

„Máš přítele?“
„Ano, dole pod podlaha.“
„To už je má zastávka, ahoj.“
„Ahoj“

Vrátila jsem se zpět ke svému bílému dítěti a muži.

Sousedi vše zachytili na kameře.  
Jsou na koni.
Večer mi šeptá soused v kuchyňce do ucha.
"Když mi pujčíš cestou domů Dorotku, Jarňasovi nic neukážu…"

Při cestě letištním autobusem si sousedi vychutnávali prostor a čistý vzduch.

„Láďo nemá Dotynka hlad, neměla bych se protáhnout a dát jí cucnout ?“
„Nepokřikujte tady ženská, nebo stisknu tlačítko na řidiče….“


Toto je má další rada otce Fura : Mít děti znamená být VIP.

Ps: kloubouček je vedle balerýnek a šálky kolem krku v Londýně nezbytný modní doplňek každé mladé ženy ...  

Prague Food festival 

takže je vám holky smutno jo?, no tak jo, s tím musíme něco udělat ... ikdyž došito ještě nemám !

Jsme rodina labužníků.
Tedy moje strana. Strana mého manžela vyznává spíše kvantitu než kvalitu.

Prague food festival je pro nás povinností jako pro sparťana zápas se Slávií.

Nevím po kom je rumunka. Musí mít ale nějaké francouzské geny. Minulou sezonu když se přemnožili slimáci, my s nimi vydatně pomáhala. Já solila, rumunka ...

„Rouzí co to máš v puse.“
„ Aáááááá“
„Panebože fuj vyplivni to.“
„Bléééé, pfffff.“

Slimák dopadl na terasu.  Zavětřil kedlubny a neomylně vyrazil.

A taky geny prasete.

„Rouzí co to máš v puse.“
„Aáááá“
Panebože fuj vyplivni to.“
„Bléééé, pfff.“
„Co to je.?“
„Přines mi ten klacík.“
„ To vypadá jako bobky.“
„Srnčí nebo zaječí.“
„Asi srnčí ty jsou větší.“

Food festival je gurmánský a kulturní zážitek. V zahradách pražského hradu 30 stánků nejvyhlášenějších česých restaurací nabízí vybrané lahůdky.
U francouzské restaurace ochutnáváme degustační meny.

Předkrm – šneci a la provense
Hlavní chod – telecí hrudí na bramborovém pyré se sušenými rajčatami a olivami
Dezert – domací grapfruitový sorbet na karamelovém lůžku.

„Rouzí poď, konečně si můžeš dát legálně šnečka.“
„Co jí to cpeš, vždyť to zná.“

Rouzí nabrala na vidličku sousto a požmoulala v puse.

„pfffffflllllllll“

francouzká variace na slimáka letěla půlmetrovým obloukem do trávníku
tenhle na kedlubny už nevyrazí…

„na něčem podobným jsem včera uklouz na zahradě“
„tati, to byl ale slimák“
„říkám, něčem podobným …“
„brácha chceš ochutnat“
„co?“
„no ty šneky“
„chceš abych se poblil“
„Jarňas chceš ochutnat“
„bych se poblil“
„ale nepobliješ“
„neříkejte slovo „poblil“ na gurmánskym festivalu vy křupani“
„vždyť to nejí ani Rozina a ta už měla v puse snad všechno“
„no vidiš a poblila se – nepoblila.“

při pojídání ústřic mě bratr a muž odkázali do křoví – by se snad poblili či co ?!

pozoruju české šneky – tady jsou v bezpečí


na magistrále v koloně aut popojíždí bílá oktavie
asi větrají

nevětrají– evidentně nemají v autě igelitový pytlík ....

„asi jede na prague food festival a dělá si v žaludku místečko“
„nebo jede z prague food festivalu a měl šneky“
„křupaní“ 

Ps:S Doty už týden válčíme s příkrmy - asi to bude taky gurmán
slibuju, že do týdne vystavím znovu, ale už s dokončenou Jasmínou !!!

Ztratil jsem růžový brejličky ... (pro opravdu znalé - Hudba Praha) :-)
 
Nejsem divná jenom já, ale celá moje rodina ...

Mám dva bratry.
Oba je moc miluju. Oba jsou něčím typičtí .
Dneska to bude o Robertovi. (měnit jméno nebudem)

„On už se unavenej narodil.“ Prohlásila švagrová. Naprosto výstižně.

Klasický manažer. V 19 hod z práce domů, pustit zprávy. Po zprávách něco na PC do práce - spát, druhý den znovu do práce.
Víkendy prospí.


Hory.

Bratr má 3 děti –  jeho manželka 4.
Brácha je nepraktický, pomalý, flegmatik.
Švagrová hyperaktivní neurotik.
Jeli jsme si zalyžovat.
Švagrová nasadila lyže Ondrovi, Vojtovi, Andulce, nasadila lyže sobě, pomohla mě s dotažením lyžáků, zkontrolovala, jestli jsou zamčené hagusy, sebrala dětem svačiny, nasadila všem helmy a ...
Z kufru se ozvalo.
„Broni pomohla by jsi mi do lyžáků.“ 

Švagrová pomohla bratrovi do lyžáků a než se zkompletoval byla zpět i s permicemi na sjezdovku. Zamkla auta, ještě jednou zkontorlovala jestli všichni mají všechno a jsou zamčené hagusy.
Bratr si otřel orosené čelo.
„Můžem.“

Jednou jedinkrát vyrazil sám s Vojtíškem na dopoledne si zalyžovat na Bouřňák.

"Vojti tobě jsou ty lyžáky nějaký malý."
Táhl Vojtik, táhl Robert. Po ukrutné námaze se podařilo.
„To nejsou moje botičky.“ „To jsou Ondráška botičky.“
„Ach jo.“
S velkou dřinou opět lyžáky sundali.
Zalovil v kufru pro další lyžáky.
„Maminka ale říkala, že teď je budu nosit já. „
„Pane bože Vojto.!“
Opět s obrovskou námahou boty nasadili.
„Mě strašně tlačí.“„Asi shrnutá ponožka.“
Otřel rosu z čela a opět začalo zouvání a nazouvání.
Vojta fňukal, že ho to pořád bolí. Robert už nepovolil.

Nasadil Vojtovi helmu a lyže.
Nasadil sobě helmu, lyže.

"Tatínku já nemám brejličky a rukavičky."
Bratr pozorně prohlédl svojí bundu, Vojtíškovu bundu, baťoh.
Robert se svlékl z lyžařské výstroje. Prohlédl celý kufr, sedačky, za sedačkama. Nikde nic.

Počasí bylo naprd. Bez brejlý a rukavicí se nedalo.

"Tak si je půjdem koupit."

Vešli do půjčovny lyží.

Vyzkoušely 10-tery brejličky - ani jedny nesedly.
Vždy sklouzly spodní hranou přesně Vojtíškovi do očí.

"Vojti to bude asi tou helmou, asi ti je už malá, tak půjčíme rovnou i helmičku."

Odpotal řemínky a sundal Vojtíškovi helmu a ....

Objevil brejličky připláclé nahoře na hlavě pod helmou.

Pro rukavičky šel najisto.
„Vojti sundej přezkáčky.“

PS: moje další kabelka, je pro sestřenku do Nového Boru kam jedem tenhle víkend na oslavu její holčičky. Tak snad se jí bude líbit. Nějaké ty mouchy má, ale postříkám jí před odjezdem Biolitem a snad pochcípaj, nebo si jich aspoň nevšimne.

Studie o rýmičce

Teď v pilové sezóně aktuální téma

Celá naše rodina ochořela.
Mohla bych napsat studii. O rýmičce.

Každé pohlaví, dokonce i každý věk se chová zcela jinak.

Muži a rýmička.
Muž si koupí paralen ibalgin, nurofen, coldrex, dvě role kuchyňských utěrek, tygří mast, teploměr a začne se léčit. Investice se rozhodně vyplatí. Zatímco muži mají nemoc pouze 7 dní, ženy celý týden.

Ženy a rýmička.
Žena si koupí mentolové kapesníčky. S obyčejným obalem na doma, s květinovým dekorem do kabelky.

Dítě a rýmička.
Dítě si koupí bonbóny. Zjistí, že má rýmičku až podle maminky, co ho neustále nahání s kapesníkem.

Staří lidé a rýmička.
Nic nekupují. Za prvé na to nemají, za druhé jsou zvyklý používat 80 let plátěné kapesníky, co dostali do výbavy.[1]

Muž a smrkání.
Muž smrká zásadně do stále stejného kapesníku. Nebýt praní, stačil by mu jeden na celý život. Dokáží mistrně využít každý nanomilimetr celulózi a po té začnou tam, kde už kapesník uschl. Z kapesníku se stává nabalzamovaná mumie, která by tu, pokud by jí žena nevyndala s kapsy,   vydržela ještě tisíce let. S kapesníkem je pojí jakési sentimentální pouto. Strkáním do nejutajenějších kapes, o kterých jste neměli ani páru, se snaží kapesníky znovu vyprat, aby jim mohly sloužit až do smrti.
Muž se vysmrká a jako umělec se koukne, co právě do kapesníku stvořil. Jestli svou sílu nepoužil příliš a nevytlačil i kus mozku.

Žena a smrkání.
Žena se rozhlídne, jestli jí v tento trapný moment někdo nesleduje. Decentně smrkne, zrcátkem zkontroluje nos, ale nikdy, opravdu nikdy nekouká do kapesníku. Řídí se zásadou jednou a dost. Kapesník již nikdy nepoužije. Smrká u koše - kam ihned kapesník odhodí.

Dítě a smrkání.
Dítě smrká, kdy chce, jak chce. Někdy smrká do jednoho kapesníku tak dlouho, dokud mezi jeho prsty a nosem není vlastně žádný jiný materiál, kromě nudle. Někdy kapesník vyhodí, aniž by ho vůbec použilo. Kapesníkem může být cokoliv. Ručník, rukáv, tátova čepice, rukavice, máminá sukně.

Zvláštní kategorií jsou miminka.
Ty na to mají svou techniku. Pčiknou a veškeré týdenní zásoby jdou ven. Když už to rodiče opravdu nemohou vydržet - použijí vysavač s nástavcem. Takzvaný výtah na nudle. Viděla jsem jednou v akci ten bez vysavače. Pohonem jsou ústa maminky. Neznalá, co se bude dít, jsem se koukala…..

Dorotku u nás vysává tatínek.
S heslem „Jdu se nejdřív nasnídat, ať mám co zvracet.“
Kecá. Je to muž. Taky kontroluje své kapesníky. Takže je zvyklý…

Rozárku u nás nechává vysmrkat maminka. Nechci, aby měla poškrábaný nos. A taky jsem rychlejší a vím, kam se Rozárka nejraději schovává.

A moje nejtrapnější historka s rýmou ? – samozřejmě, že jí mám.
Bylo to v pěveckém sboru, při vystoupení.
Pčikla jsem si a byla ostuda na světě. Respektivě pod nosem. Dívalo se na mě asi tak 200 lidí. Ještě, že jsme měli jako úbor bílé košile a kolem krku šálku. Zvolila jsem velmi decentní způsob. Koncem šálky jsem dramaticky setřela imaginární pot z čela a zcelá náhodou jsem po cestě setřela i to pod nosem.
Nikdo si ničeho nevšiml. Šálka putovala po vystoupení do koše.

Ps: toto je moje další kabelka, zapomněla jsem jí nafotit doma, tak jsem jí fotila až když už jí majitelka dostala, takže je to takové provizorní …a jak už tu bylo řečeno, je tak akorát na kapesníčky a klíče.
 

---

[1] Výbava = to co kdysi dostávali děti od svých rodičů, např. ručníky, povlečení, kapesníky, neplést si s jednorázovými, papírovými - zní to neuvěřitelně, ale dřive se toto všechno dělalo z textilu

Už nejsem volnáááááááá, a ty nejsi sááááám…

a celou mě vážně máš a já h...o mám ...

Měla jsem jasnou představu o budoucnosti. Hlavně o svatbě.
Žádost o ruku, svatba, potom líbánky a pak už jen světlé zítřky.

Jarníček měl taky jasnou představu – jak mě požádá.

„Udělám nádhernou oslavu, nebudeš nic tušit, nikdo nebude nic tušit, a pak přede všemi vyskočím na stůl, vysadím tam i tebe a přede všemi tě požádám o ruku. Pak začnou šichni tleskat a jásat ty řekneš ano a ukrutně to oslavíme.“

Živila jsem tento obraz v sobě jako semínko, opečovávala, okopávala, zalévala – občas přihnojila romantickou hudbou.
Při pomyšlení jaké to bude krásné, jsem si vzdychla štěstím. Je to anděl. Sen každé dívky.

Vy víte nejsem romantický typ - tohle se mi zdálo tak akorát.

Kamarádku její dnes už bývalý milý odvezl za vlahé noci nad Litoměřice do sadu, otevřel šampaňské, rozložil deku, a vlhkým okem se zeptal.
„Vezmeš si mě LÁSKO ?“
Já bych se dávno kroutila v křeči smíchu z vážnosti té chvíle. Ona cudně kývla. Pomilovali se, aby zpečetili poezii toho okamžiku. No a dnes sepisují rozvodové papíry….

Já husa – jsem to samozřejmě řekla doma. Po zážitku s vanou si můj muž udělal jasnou představu a mojí žádost pojal opravdu netradičně.

Byl půl roku v zahraničí. Když se vrátil koupil nám zájezd - víkend na vánoční trhy ve Vídni.

Poznávací zájezd.
Ruce na bradavky, napravo Prater, nalevo národní muzeum, napravo Schónbrunn, nalevo Belveder, napravo národní galerie. Půl hodiny rozchod.

Mohli jsme bydlet klidně v karavanu – každý večer jsem padala hubou na znak a usnula v letu. Z hotelu si nic nepamatuju.

Vrátili jsme se z Vídně naprosto zničeni.

Druhý den jsem šli venčit našeho psa Béďu.
Vykonal svou potřebu. Vytáhnu z kapsi pytlik –šak nejsem negramot, že …

Narovnám se a vidím – vlahé oko, natažennou ruku, na ruce krabičku.

„Lásko vezmeš si mě.“
„ No to si děláš prdel.“
„Já vím, ale já to tahám už celý týden v kapse.“
„Panebože a proč zrovna teď.“
„Já se bojím, že ho ztratím.“
„Do prčic, vždyť mám hovno.“
„Pro peníze si tě neberu.“
„Myslím v ruce!“
„No vidiš, a stejně tě o ní žádám.“
„Víš co zavřu oči a budem dělat že se nic nestalo, že si nic neřek …. „
„Otevři ty voči, já už ti ho prostě dám.“
„Neotevřu.“
„Otevři.“
„Nebreč … „

Kde je ta oslava, kde je to kouzlo, zlatej sad při úplňku a šampaňský….
Chlapy toho naslibujou ….
Ono se to pak s váma už veze.
Po svatební hostině se polovina svatebčanů sebrala, a šla si zahrát volejbal.
O svatební noc jsme spali na palandě. (Bo manželské postele rozdělil muž mezi ostatní hosty a na nás zbyl pokoj pro školy v přírodě).

A toto je má druhá rada otce Furata – lepší hovno v hrsti, nežli holub z nosu na střeše.
 

Slovácko sa nesúdi...aj ja nebudem....

smrdět znamená nečekat !!!

Kamarád mezi řečí utrosil, že jeho příbuzní mají roztomiloučkou chaloupku ve Velké Rači na Slovensku. Náhodou tam mají zrekonstruované lyžařské středisko. Za mrzký peníz nám chaloupku půjčí. Není to žádný komfort. Však nevadí, nejsme žádné fajnovky.

Přijeli jsme za tmy. Zvláštní, že auta musíme nechat na parkovišti.

Jdeme 1km, nic není vidět.
Jdeme 2km, nic není vidět a kamarád hlásí, že už tam budem.
Jdeme 3km, nic není vidět a kamarád hlásí, že už tam budem, my hlásíme, že ho tam brzy pošlem.
Jdeme 4km a v dálce vidíme světýlko.
Bystří jistě pochopili, že na horách se chodí zásadně do kopce. S věcmi a jídlem na týden.

Bodrý stařeček nás přivítal.
„Je to tu také skromné.“
„Však nejsme žádné fajnovky.“

Přes nos mě praštil ostrý zápach.
„On tu s vámi bude bydlet František.“
Bože kdy se František naposledy myl?
František se v životě nemyl. František je prase. Skutečné prase.

Chlívek je v domě a přistavěn pouze jako dřevěný přístřešek sousedící s koupelnou. Mezi vanou  a Františkem jsou jen dřevěné latě. Doufám, že František není šmírák.
Jenže zápach je nadnárodní. Nezná hranice, ani bratry. Noc na krku, musíme prostě brát co je.

Malá rekapitulace příchozívší pohrom.
Prase v baráku.
Nejde elektrika.
Když nejde elektrika, jsou vám přímotopy k ničemu.
Když nejde elektrika, je tma.
Když nejde elektrika, nejde elektrický kotel na teplou vodu.
Když nejde elektrika, nejde čerpadlo ze studni.
Když nejde čerpadlo ze studni, není  voda.
Když není voda, je jedno, že nejde elektrický kotel na vodu.

Ještěže nasněžilo, ještě že měli kamna. Každý den sbíráme sníh. Nechame ho roztát na kamnech. Vodu rozdělíme na mycí a picí. Mycí nosíme do koupelny a za asistence Františkova oka v suku, se opláchnem.
Konkrétně první dva dny. Později zjišťujem, že díky Františkovi je to jedno.
V ložnici - mimo dosah kamen - spíme ve snowboarďácké výbavě. Kompletní. I s rukavicemi, šálou, a čepicí. Má to i své výhody. Stačí si jen ustlat a můžem vyrazit na svah.

Toi Toi u vleku jsou naší mekou. Nad umyvadlem provádíme ranní hygienu. S úlevou sedáme na výdobytek moderní civilizace. Splachující záchod. Naše parta zablokuje TOI TOI zhruba na 40 minut. Po dvou dnech jsme známé firmy.

Na lanovce nemáme problém s frontou. Davy se rozestoupí jak Rudé moře a my jak Mojžíš projdeme suchou nohou až k turniketům. Františkův odér nás provází jak pán bůh přes zástupy sjezduchtivých. Ani na sedačce nemáme problém. Sedačka pro 6 lidí - sedíme na ní dva.
Jen dvakrát si k nám někdo sedl. Paní s rýmou, ale i té to někdo vykecal. Podruhé snowborďák, které mu to prostě ujelo.

Nahoře zalituje. Lanovka se na půl hodiny zasekla. Po desetiminutách panáček přeměřuje hloubku pod náma – jestli to dá. Pohledem mu to rozmlouvám.

František měl dvě osobní mouchy. V prosinci to je rarita. Občas se na chvíly urvaly a letěly kousek s náma. Pak zjistily, jaká je venku kláda a pokorně se vrátili.

Poslední den jsme vzali všechny zbylé zásoby a naplnili Františkovi korýtko. Díky němu jsme nikdy nikde nečekali. Ani u lanovky, ani v restauraci, ani v turistickém centru.
A toto je má první rada otce Furata. Smrdět znamená nečekat !!

Ps: a toto už je má v pořadí třetí kabelka - nesmrdí - a vejde se do ní - dvě zavařovací sklenice, 6 plínek, oblečení pro dvě děti, nákup od řezníka, 6 rohliků, dvě pytíčka, bačkůrky, propiska, diař, dvoje klíče, peněženka mobil, hodinky, kudlička, sáčky, kosmetická taštička, chrastítko, dudlík, a to je myslím všechno....

rok zahradníka

vždy jsem chtěla velkou zahradu, teď chci velkou televizi ...

1.rok
Postavili jsme domeček ! K tomu máme velkou zahradu. Dřív to bylo pole. Není tu ani jeden strom. Ale ten výhled. !
Zasadili jsme stromy. Už se těším až budou kvést. Koupila jsem si nůžky. Příští rok si střihnu.

Koupili jsme travní osiva, hnojivo, sací vozík, sekačku, rekultivátor. Z okna pozoruji průvod. Manžel v čele se sacím vozíkem a za ním - vrány, sýkorky, straky - eště že čápy žerou žáby. Vzali jsme si oba dovolenou - na směny chodíme odhánět ptáky.

Konečně roste travička, úplně maličká, ale je nádherná! Už se těším až jí budem sekat.

Travička je krásně hustá a roste jako z vody. Obden jí zaléváme a hnojíme jednou za měsíc.
Rveme se o sekačku. Manžel udělal z prken cestičky. Aby jsme nepošlapali trávník..

Rozhodla jsem se, že budu pěstovat bio zeleninku. Zryla, uhrabala a koňským hnojem pohnojila. Vysadila jsem si ředkvičky, mrkvičku, petrželku, špenát.... Na každé okopávání a pletí se vyloženě těším. Pomazlím se s každou žížalkou, broučkem, šnečkem. I slimáci jsou tu vítání. Však pro každého je tu všeho dost.

Udělali jsme terasu. Nezbyli peníze na zastřešení. Alespoň si užijem to sluníčko a čerstvý vzduch.






2.rok
Stromy chytly spálu a chcíply. Schovávám nůžky. Vysazujem nové stromky. Příští rok si snad střihnu.

Ta tráva teda jede. Radši jí nehnojíme a sekáme jednou za měsíc.  Ale ten pocit, když chodíme bosí po trávníku. Pravidělně chodíme vytahovat  plevel.

Zaplatila jsme sousedovi, aby zryl. Nakoupila secí pásky – ohromně ušetří práci. Plevel trhám, až když je dost vysoký, aby se dal vzít oběma rukama. Přihnojuju Krystalonem, prý jako jediný nejde na játra.

Slimáky sbírám ručně. Odnáším je přes silnici do lesa. Někdo je solí. Jak asi chudáci musej trpět.

Konečně máme hotové zastřešení terasy. Problém s větrem to nevyřešilo, ale návštěvy neodchází s úpalem.



3.rok
Stromy vykvetly. Úplně jsem zapomněla, že jsem alergik. Škoda, že letos taky nechytly spálu. Beru nůžky a stříhám všechny rozkvetlé větve. Ještě, že jich je jen pár.

Posraná tráva. Stříháme kámen nůžky papír, kdo musí sekat. Kdo vyhrál musí zalívat. Kupujeme silnější sekačku. Stará brala pampelišky, ale bodláky už ne.

Koupila jsem rondap - vzala jsem záhony jedním vrzem. 
Prodavačka mi doporučila sliz stop na ty hnědý svině. Nejdřív napěněj a pak explodujou.

Pozorujem to z pergoly. Nic jinýho se na ní v tom větru stejně nedá dělat.

4. rok


Stromy vykvetly. Nezapomněla jsem. Po odborném střihu obrazily tisíce květy.

Nesekám. Objevuju kouzlo rozkvetlé louky.

Vítr nám strhl pergolu. Nevadí.

Stejně ven nechodíme. Sedíme doma a koukáme na bednu na National Geografic.

Ps: tak to je má druhá kráska - začínám mít tolik kabelek, že s nima chodím už i na zahradu, abych je utahala a provětrala všechny :-)

Pohádka o létajícím kapesníčku ...

o úchylném houbařovi a starostlivém esenbákovi


Měli jsme modrou škodověnku. Jezdili jsme pravidelně do Nového Boru za příbuznými.

Jedeme - na tachometru 60, z kopečka i 80, když se začnem hromadně kývat dopředu a dozadu vyždímeme 85.
V rádiu hrají „komandžero, komandžero, komandžero ó, ó, ó,  „

Ve zpětném zrcátku vidím tátův vyděšený výraz.

„Ježiš Liduš, já se snad po..., budu muset někde zastavit.“
„Já ti říkala, že ta držkovka je tam už 5 dní, já bych jí tedy nejedla.“
„No jo, no, počkej tady s dětma, zaběhnu do lesa.“
„Kapesníčky! „
„Jo, jo, děkuju.“

Zastavili jsme u lesní školky.
Tatínek vběhl mezi mladé borovičky. Ušlapal okruh 0,5 m v průměru -aby lesní porost nešimral.
Vykonal potřebu.
Zkontroloval jestli mu maminka nedala jako minule mentolové kapesníčky. Nedala.
S úlevou provedl očistu. Rázně vykročil k autu.
Mladá borovička, která doposud stlačena botou mého tatínka, ležela zadupnuta v zemi –
 se opět napřímila.
Přesněji řečeno ta samá borovička, na kterou otec vykonal potřebu.  
Otci proletěl nad hlavou nementolový kapesníček. O vteřinu později si uvědomil, že ho něco zahřálo na zádech. Mrazivé tušení potvrdil nepříjemný zápach.

Mezitím v autě si zbytek rodinu prozpěvuje „sny o tygří lejdy, často se mi zdály.“

Mámu k smrti vyděšil nějaký nahý úchyl, který jí zaklepal na okénko.

„Liduš,“
„ Panebože co se ti stalo?“

Maminka si zprvu myslela, že našeho tatínku v lese znásilnil nějaký úchylný houbař. Později se ukázalo, že tatínek musel ze sebe svléci, kromě slipů, naprosto vše. Borovička posloužila jako prak a milého tatínka nahodila výkali přes triko až na kalhoty.

„Tatí, tady něco smrdí.“
„Mami, Robert se svlíká.“
„Roberte proč se svlíkáš?.“
„Já chci být jako tatínek.“
„Mamí, tady něco smrdí.“

ŠKODOVCE zaskřípaly brzdy. Zastavila téměř na místě.
Táta se otočil, oči podlité krví.
„Tady bude tichóóóó, a kdo jen cekne, toho seřežu, až bude mít prdel modrou.“

Zajeli jsme na parkoviště k obchodnímu domu do České Lípy.

„Skoč mi tam Liduš koupit nějaké triko a tepláky.“


Na parkovišti.
Okolo modré škodovky prochází příslušník SNB. Všímá si nahého muže za volantem, a tří zcela vyděšených dětí.

Pane řidiči můžete mi vysvětlit ... „
Víte já jsem měl takovou nehodu v lese, já jsem se po... a manželka mi šla koupit nějaké oblečení.“
Příslušník se otočil na děti.
"Je to pravda.?"
Odmítli jsme vypovídat. Nesměli jsme. Tatínek to říkal.


Maminka se vracela z obchodního domu s modrými silonovými tepláky a bílým trikem.
Právě včas. Příšlušník se zrovna chystal nandavat pouta.



a tento kostým slepičky jsem ušila podle rad skvělé a hodné Kafle, čímž jí ještě jednou moc děkuju !!!

Milý deníčku 4, až se příště narodím nechci být žena...

teď už nám bude chybět jen ten tatínek, že ?! i na něj přijde řada ...

Probudí mě cvakot drápů na dřevěné podlaze. Proboha, proč nemáme koberec – zaháním psa do pelechu. Usínám.
Probudí mě škrábání na dveře. Proboha, proč nemáme rybičky – zaháním psa do pelechu. Usínám.
Probudí mě řev kojence. Proboha, proč nemáme už velký děti. Jak ráda bych ještě spala.

Začínná denní maraton.

Přebalit, nakojit, přebalit, nakojit.

Slyším, že rumunka je vzhůru. Odkládám kojence do kolíbky, natahuju hrací kolotoč. Cestou šlápnu do psí loužičky.
Rumunka ve své postýlce není – jdu na jistotu. Cestou beru z komody automaticky čisté povlečení.
Převlíkám rumunku, postel, sebe.  Beru do náruče počůrané povlečení, pyžamo, plínu, 8 plyšáků, dvě panenky a rumunku. Cestou se musíme ještě stavit v pokojíčku pro knížku o krtečkovy a oblíbený polštářek.
Vyhazuju do koše knížku, hážu do pračky počůrané povlečení a plínu, na gauč odkládám rumunku a její gang plyšáků a panenek.
Zbývá mi v ruce počůrané pyžamo. Něco je špatně. Kontroluji celý proces.
Vytahuju plínu z pračky, hážu tam pyžamo, plínu hážu do koše, vytahuju z něj knížku, hážu jí na gauč. Vytahuju kojence z kolíbky, hážu na gauč.

Přebalit, nakojit, přebalit, nakojit.
Rumunka řve z koupelny hotovo – povel utřít pipinu, vylít nočník.

 Snídaně.
Kojenec v kolíbce, rumunka v židličce, pes pod stolem. Nohou houpu kolíbku, jednou rukou mažu chleba, druhou nalévám čaj, třetí utírám rozlitou šťávu. Druhou nohou odháním psa od šunkovýho.

Přebalit, převlíknout, nakojit, přebalit, nakojit.
Rumunka řve z koupelny hotovo – bohužel něco málo je i v kalhotkách.
Svlíkám oblečení, hážu do koše na špinavé prádlo, utírám pipinu, vylévám nočník.
Oblékám kojence, oblékám rumunku, oblékám sebe. Psovi vodítko.
Rumunka řve z koupelny hotovo – povel utřít pipinu, vylít nočník.
Opět oblíkám rumunku. Můžu se převlíknout.

V autě. Pes řve, že chce ven, kojenec řve, že řve pes, já řvu, že řvou oba, rumunka řve, protože řvou všichni.  
Nevím, na koho mám řvát dřív.


Na poště.
Stojím frontu k přepážce. Po půl hodině čekání, už vidím alespoň na okénko.  
Usínám opřená o rameno spolustojícího.
Všímám si ,že rumunka ulovila doručovací lístky a propisku. Vyplňuje kolonky pro odesilatele. Zasahuji do jejího úřadování a ...
Vracím se na konec fronty. Rumunka objevila sázenky na sportku – zůstávám v klidu ve frontě. Třeba vyhrajem.
Přes skleněné okénko se snažím překřičet řvoucího kojence. Nakonec se dohodneme s úřednicí rukama.

Hodím rumunku do autosedačky, kočárek do kufru psa z předního sedadla na zadní. Něco se mi nezdá. Kontroluju celý proces.
Vyndavám kočárek z kufru, vyndavám kojence z kočárku, zandavám kočárek do kufru, kurtuju kojence do vajíčka. Odjiždíme.

Doma.
Svlékám sebe, rumunku, kojence.

Přebalit, převlíknout,  nakojit, přebalit, převlíknout, nakojit.
Rumunka řve z koupelny hotovo –  povel utřít pipinu, vylít nočník.

Oběd.
Zapínám ovečku Shaun na počítači, ukládám kojence do kolíbky, zapínám kolotoč, vařím oběd. Vypínám funkci rychlopřehrávání na PC, kterou objevila rumunka. Cestou k plotně natahuju hrací kolotoč.
Uložím rumunku, prsem uspím kojence a usínám na gauči, zvoní pošťák. Probouzí mě, psa, kojence.

Přebali, nakojit, přebalit, převlíknout, nakojit.
Rumunka řve z koupelny hotovo – bohužel něco málo je opět i v kalhotkách, svlíkám oblečení hážu do hajzlu, utírám pipinu, vylévám nočník do koše na špinavé prádlo....

No co, stejně budu dnes prát.

Jdeme ven
Oblékám kojence, oblékám rumunku, oblékám sebe. Psovi vodítko. Vyndavám z auta kočárek, motorku, helmičku, klacíček, golfky pro panenku. Vracíme se domů pro rukavičky a medvídka.

Táhnu psa na voditku, kojence v kočárku, motorku pod kočárkem a rumunku na ruce. Ta drží v ruce golfky pro panenky.
Pes se vyvlíkl z vodítka a válí se v nějaký chcíplotině. Rumunka chce dolu a zdrhá za psem. Vyhazuju chcíplotinu - pod  jedno podpaží beru psa, pod druhý rumunku, pupkem tlačím kočárek. Jdeme domů.

Smrdím já, pes, rumunka . Kolektivně nás sprchuji.

Manžel přichází večer domů

"Tak co jste celý den dělaly berušky moje ?"
Snažím se marně vzpomenout, co by tak stálo za řeč.
"Ani nic.“

"Teda až se příště narodím tak chci bejt ženská, procházka, kafíčko, s dětma si pohraješ, nemusíš vstávat ráno do práce...“

„Tak pane bože, až se příště narodím tak chci bejt chlap, a v týhle rodině.“


Zničená ulehám do postele
Manžel nadzvedá deku.

"Víš, co je dnes za den."
"Ne."
"15. unora konec šestinedělý."  významně zvedne oboči.
"Dobrou."

Ps: tak jsem zjistila , který blb to nazval mateřskou dovolenou.
Děkovné dopisi zasílejte:

Ing. Petr Voráček
Odbor rodinné politiky
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Na Poříčním právu 1/376
128 01 Praha 2

Ps1: pro všechny matky na mateřské - alespoň jednou denně si na této adrese zarelaxujte, klikem na jednotlivé koně se vypiná a zapíná zvuk ... veselou zábavu
http://svt.se/hogafflahage/hogafflaHage_site/Kor/hestekor.swf

Ps2: pro Bell
důkaz, že i šiju :-)))
podsedáky do předsíně

Nóbl hajzlíky

na záchodě nikdy, ale opravdu nikdy nezavazujte tkaničky, alespoň na těch nóbl ...

Měla jsem spicha s kamarádkou ve městě.
"Půjdem na oběd do nové restaurace. Je zrekonstruovaná, moderní a dobře tam vaří."
Kamarádka volala, že má malou nemocnou. Když už jsem ve městě načančaná, tak si na ten oběd skočím sama. Tedy sama s dvěma dětmi.

Chtěla jsem vypadat dobře. Vzala jsem si retro šaty, barevné vzorované punčochy a kozačky. Na přechodu pro chodce jsem nemusela ani jednou čekat, takže mi to sluší. Když to ráno odfláknu, někdy si u něj postojím i 10 minut.
V restauraci po objednávce se probouzí stále hladová Dorotka. Dochází mi, že šaty se stojáčkem nejsou vhodný úbor na kojení. Je jen jedna možnost.
Vyhrnou šaty ke krku, a ukázat přítomným hostům a personálu, kam až jsem si barevné silonky vytáhla. Nebo .... Mám spásný nápad.
Co se dá dělat. Půjdu nakojit na tak nedůstojné místo jako jsou záchodky.

Mám štěstí. Jsou čisťounké, plné nových technologií a mají tu poslední vymoženost moderní doby. Papírová prkénka. Vše je bezdotykové, chromové a automatizavané. I to splachování.
Při odchodu se záchod sám spláchne a závěsný deodorant vypustí dávku vůně karibik oceánu.

Obkládám trůn papírovým sedátkem a vyhrnuji šaty a usedám nakojit Dorotku. Rumunka objevila bezdotykovou umyvadlovou baterii a dávkovač mýdla. Tak dvacet minut o ní nebudu vědět. Víc ani nepotřebuji.
Sedím na voňavém záchodě a pěju si v duchu na sebe ódy, jak jsem tuto prekérní situaci elegantně vyřešila.
Rumunka mi donesla na záchod neidentifikovatelnou součástku dávkovače mýdla a celou roli papíru z vedlejší místnůstky.
"Hodná, jdi si ještě hrát... Počkej ještě."

Předkloním se jí zavázat botičky.


V tento moment je záhodno zmínit, že senzor, který detekuje, zda se někdo v oné místnůstce nachází, je umístěn těsně nad záchodem - zhruba v oblasti vašich lopatek.
Inteligentní záchod vyhodnotil, že uživatel záchodu odešel. a
Spláchl. ..  A ...
Vypustil přes rozprašovač osvěžovače asi půl litru vůně karibik oceán...

S mokrým zadkem a odérem hajzlbáby jsem se vrátila zpět na své místo.
Moc mi nechutnalo - v puse jsem stále cítila hořkou chuť moře. 

Při odchodu mi číšník sundavá ze zadku přilepené papírové prkénko...


Rumunka vypouští z pusy bublinky mýdla ještě v autě.
Zlatý hajzlíky na nádraží ....




Ps: Rumunka je taky rybka a narodila se na hromnice. No, hrom do police je po mě a ty hromnice jsou takové symbolické. Kdyby někdo nepoznal, tak na dortíku je mašinka Tomáš a pozvánky jsou zcela okopčené s laskavým souhlasem Estry, čímž jí ještě jednou děkuji.

Když vyletí dušička

Blog jen a jen pro Kačenku, aby věděla, kudy ta dušička vyletí...

Dasty byl už veterán, když rodiče přišli s tím, že ho nechají uspat. Byl starý, přestal uplně chodit, veškeré potřeby vykonával pod sebe a přestal žrát. Už to bylo více trápení než život. Nikdo z nich, ale neměl to srdce, být v tu těžkou chvíli u něj.

Nechtěla jsem, aby v poslední vteřiny svého života byl sám. Dobrovolně jsem se přihlásila.

„V pondělí s ním pojedu na veterinu a provedem to.“

V neděli večer začalo poslední loučení. Táta koupil pravou svíčkovou, vydrhnul obě misky a dal Dastymu hodobožovou deku do pelechu. Hodiny si s ním při cigárku v předsíni povídal, co spolu zažili.
V pondělí ráno, než šel do práce, se s ním opět loučil, dal zbytek svíčkový - navrch debrecínku. Ke všemu ho musel dlouho přemlouvat, Dasty toho v poslední době moc nesežral.

Ráno jsem zavolala na stanici, abych zjistila detaily.

„Uspání provedem v domácím prostředí, ale čas mame až ve středu.“

Tatu málem kousla herzna. Celý den v práci Dastyho oplakával. Pes, posilněn pravou svíčkovou, na něj hupsnul hned za dveřmi. Po telefonu jsem mu vše vysvětlila. Bohužel nějak přeslechl, že uspání proběhne až ve středu.

Téhož dne večer začalo opět poslední loučení. Taťka koupil znovu pravou svíčkovou – od minule nezbyla. Naplnil obě misky a vyklepal Dastymu hodobožovou deku. Při cigárku v předsíni si s ním zopakoval, co spolu zažili.
V úterý ráno, než šel do práce, se s ním opět loučil, dal zbytek svíčkový - navrch debrecínku. Ani ho nemusel přemlouvat. Pravá svíčková Dastymu zachutnala.
Celý den v práci oplakával Dastíka. Když ho pes vítel nadšeně u branky, nechápal.

Téhož dne večer neproběhlo nic. Dasty dostal jen zbytek svíčkový.

„Loučit se s tebou nebudu, však ty tu zítra stejně budeš.“

Ve středu ráno ho při odchodu do práce poplácal tak jako vždycky.



Vyrazila jsem pro doktorku. Vracíme se k doma rodičů a za plotem nás vítá Dastík.

Doktorka se zamračila.
“Mě se nezdá, že by byl na smrt nemocný.“
Dasty, posilněn třemi kily svíčkové, investoval veškerou svou energii do svého vrcholného posledního vystoupení.

 „To on se jen předvádí.“
To jsem našemu taťkovi nemohla udělat.
Ani ne kvůle té svíčkové, jako kvůli tomu loučení.
Dastyn vypotřeboval veškerou svou energii jen na přivítání. Doktorka pochopila, že nadešel skutečně jeho čas.

Aplikovala injekci.

Věděla jsem, že psi mají duši, jen jsem si myslela, že v okamžik smrti vyletí tlamou.
Ne tak duše našeho psa. Ta vyletěla opačným otvorem.
V poslední moment se ozval mohutný pšouk. Dastyho duše byla velká a silná.

Mezi slzami jsem nad jeho tělem vzpomínala na naše společné zážitky:

Jak jsem díky Dastymu začala chodit na cvičák.
Jak jsem si díky Dastymu našla prvního kluka.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že není dobrý nápad, si psa zavazovat na kole pod sedačku.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že psi miluji veškeré lidské exkrementy.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že na psí košík se tyto exkrementy rády nabalují.
Jak jsem díky Dastymu zjistila, že ze psího košíku se tyto exkrementy rády nabalují na páníčka.
Jak jsem díky Dastymu přestala chodit na cvičák.
Jak jsem si díky Dastymu našla druhýho kluka...

A pak jeho duše asi odletěla do nebe, protože jsem jí už v předsíni necítila :-))



Kačenko a toto je má první kabelka, pro kterou jsi mi byla ty a mnoho dalších šikulek, velkou inspirací. Děkuju.

Milý deníčku 3, nechci být už kojená...

PS: pro všechny matky, hlavně kojící matky – tohle snad ani nečtěte…

Našemu pejskovi a ségře se chce čůrat. Taky se mi chce. Aby ne, když mě něco mokrého studí na pipině. Dám mámě vědět. Plínu si sundat neumím.

Chce se mi čůrat, musím ještě vydržet - plína ještě není dole. Není jednoduché trefit se – mám na to asi tak dvě vteřiny.
Máma sundavá plínu. Přichází moje chvíle.

Čůrám. Máma se usmívá a žertovně mi domlouvá.
„Ty lumpice, ty se vždycky trefíš, když máš dole plínu.“
Trpělivě mi sundavá počůrané bodýčko, punčocháčky, ponožky, dupačky...
Líbá nožičky, ručičky, hlavičku, tvářičky.

řvu ať mě nechá …
vysvětluje si to jinak, vyndavá prso a cpe mi ho do pusy…SAJU


Pokládá mě do kolíbky a pouští hrací kolotoč. Ta melodie se mi moc nelíbí. Začíná mi svítit sluníčko do obličeje. Kdyby mě aspoň nehoupala. Upozorňuju na to mámu - vyndavá prso, cpe mi ho do pusy … SAJU

Pokládá mě zpět do kolýbky a pouští hrací kolotoč.  Ta melodie mi začíná lízt na nervy - upozorňuju na to mámu.
Máma mě houpe – dělá se mi z toho blbě. Ozvu se - máma znovu pouští tu stupidní melodii. Hlava mě bolí jak střep, je mi zle od žaludku. Řvu.
Máma vytahuje prso, cpe mi ho do pusy... SAJU


Snídaně.
Kontroluju, co jí ostatní. Máma čerstvé pečivo se sýrem. Ségra jogurt, chleba s máslem, pes šunkovej. Tak proč jen já mám mlíko…. Stěžuju si na svůj úděl.
Dostávám prso. Cpe mi ho do pusy, co můžu dělat…SAJU.



Jedeme do města.
Chce se mi čůrat. Musím ale vydržet. Plína ještě není dole. Mám na to jen ty dvě vteřiny.

ČŮRÁM. Máma se neusmívá, shovívavě mi hubuje.
„ Ty dneska tý mamince dáváš, zase se musíme převlíknout.“

Netrpělivě mi sundavá počůrané bodýčko, punčocháčky, ponožky, dupačky a
Obléká to samé + mikinu, kombinézu, čepici, rukavice. Líbá mě na hlavičku.
Řvu, že je mi vedro.
Vysvětluje si to jinak, svléká mě a .... vyndavá prso. Cpe mi ho do pusy, tak co mám dělat …SAJU.

Maminka bere klíče od auta, ségru a psa. Béďa štěká, máma a ségra křičí. Nechápu, že jim taky někdo nenacpe prso do pusy. Vyjíždíme. TMA.

Asi jsme nikam nejeli. Probudím, se na přebalováku. 
Sleduju, v které jsme fázi převlíkání. Málem jsem to prošvihla.
Čůrám. Máma se mračí, rozlobeně mi spílá.
„To snad není možný, ty na to snad máš radar.“
Máma ze mě rve bodýčko, punčocháče, tepláčky, ….
Nic nelíbá.


Oběd.
Máma a ségra maj brokolicovou polévku. No pane jo, to bude veselo. Nese na stůl druhý chod. No to nemyslí vážně - hrachová kaše s opečenou cibulkou, volské oko a párek. Zastavte někdo tu ženskou! Vždyť tohle mě roztrhne. Řvu - ať to nejí. Vysvětluje si to jinak a
Samozřejmě vyndavá prso....SAJU. (blbej sací reflex).

Řvu, saju, řvu, saju, - mlíko mi leze i ušima …

Máma si lehá na sedačku, ukotví mě polštářem, nacpe mi prso do pusy, nemám šanci se pustit.
Počkám si, až usne a pak jí to vrátím, za tu brokolicovou polívku.
Spí – počkám ještě pár minut, až spánek bude tvrdší.
Spouštím. Máma zmateně vyskakuje, řvu co mi síly stačí, snaží se mi nacpat prso do pusy, bráním se. Pochoduje se mnou po obyváku. Já ti dám spát. Řvu co mi plice stačí. Já ti dám hrachovou kaši. Takovej hnus...


Jdeme ven. Máma mě dává do kočárku. TMA.
Probudila jsem se na přebalováku. Asi jim do toho něco vlezlo, že se nikam nešlo.

Čekám na svou chvíli
Máma si připravuje plínu, koukáme si upřeně do očí - napětí by se dalo krájet - tak kdo z koho...
Máma během jedné nanosekundy, jedním pohybem vytahuje plínu , nadzvedává zadek, podkládá čistou plínu, tváří se vítězně a ….
Stejně jsem to stihla, ale bylo to těsně.

Máma brečí
Máma mi nechává počůrané bodýčko, tepláčky, ….
„já se z tebe …“ poslednímu slovu rozumím víc než dobře
a jo - dneska jsem málem zapomněla…Musím ale počkat na čistou plínu...

Nic nehubičkuje, řve na tátu ať si mě vezme, nebo že mi něco udělá.
Nic horšího, než mi nacpat prso, udělat nemůže, takže jsem v klidu …




.

Maminka říká u večeře našemu tatínkovi.
„Pane bože, už abych přestala kojit. Malá je takový žrout. Ona mě snad vysaje. Neustále řve – že má hlad. “

„Tak pane bože, vysvětli mámě, že to není z hladu, že už nechci bejt kojená, nebo aspoň udělej něco s tím sacím reflexem…“

PS: mezi kojením jsem dělala valentýnku pro svého skvělého muže

Milý deníčku 2, nechci být už dítě...

PS: pro všechny matky - tento příběh není smýšlený, jen to dítě neví, co je pro něj dobré …

Našemu pejskovi se chce čůrat. Slyším, ho za dveřmi. Taky se mi chce. Aby ne, když mě něco mokrého studí na pipině. Sundavám nacucanou plínu.

Chce se mi čůrat, i když je plína dole. Jdu za maminkou do postele. Není tam. Asi už dole bije psa.

Čůrám. Alespoň to bude na maminku.
Maminka se vrátila. Do postýlky k ní prý nesmím. Prý ani plínu sundavat nesmím.

Snídaně.
Dostávám jogurt. Maminka přikazuje, abych ten bílej sajrajt snědla. Nemám ráda jogurt. Prý ho ale musím. Použiju starý trik a zvrhávám kelímek. Dostávám chleba s máslem a šunkou. Nemám ráda chleba a šunku. Mám ráda máslo. To ale nesmím. Šunku má rád náš peš. Podle maminky jí ale nesmí.


Jedeme do města.
Maminka bere klíče od auta, ségru a psa. Béďa štěká, ségra brečí, máma křičí na oba. Chci jí pomoct. Taky křičím. Pomáhat ale prý nesmím.
Jdeme na poštu. Mám to tu ráda. Mají tu spoustu papírku, ale jen jednu tužku na malování. Malovat prý ale nesmím. 

Po cestě domů se mi chce spát. Máma křičí, že nesmím. Nutí mě zpívat a říkat básničky. Vzpomněla jsem si na jednu ze všerejška. Říkal jí táta, když přidělával poličku.
„ty vole, ty vole, ty vole.“ Tu prý ale říkat nesmím. Už ničemu nerozumím.

Oběd.
Musím jít spát. V autě se mi chtělo. Teď už ne. Musím.
Nevím, jak to máma dělá, ale ví o každém mém pohybu. Když zavřela dveře, šla jsem si hrát. Vlítla do pokojíčku. Jasně, že to nesmím.

Maminka mě převlíká a nazouvá bačkůrky. Nejde jí to. Asi proto, že jsem si do bačkůrky schovala lego. Nic neříkám, co když se to nesmí. Maminka se potí, po dvacáte mi vyhrnuje ponožky.
Lego už mě trošku tlačí. Brečím. Kňourat se ale nesmí. Přiznávám se k legu. Maminka otírá pot a konečně nasazuje bačkůrku. Teď jsem si vzpomněla. Do druhé jsem si schovala modelínu... Radši budu mlčet...Modelína už tolik netlačí, ale bačkůrka nasadit stejně nejde ...Stále mlčím...


Jdeme ven.
Náš pes našel krtečka. Prošacovala jsem ho. Nemá autičko, ani kalhotky s kapsičkama a je unavenej. Odpočívá.
Snažím se ho klacíčkem povzbudit. Maminka mi sebrala klacíček a asi si krtečka spletla s ptáčkem. Učí krtečka lítat. Docela mu to jde. Letí hezky. Možná, že to skutečně byl unavenej ptáček. Jdu se podívat, kam přistál. Maminka křičí na mě a na psa, že to nesmíme.

.

Maminka říká u večeře našemu tatínkovi.
„Pane bože jak já bych chtěla být zase dítě. Co ti chybí. Dostaneš napít, najíst, po obědě spát, celý den si jenom hraješ a povinnosti žádný “

„tak pane bože já bych radši rychle vyrostla, protože děti maj všechno zakázaný, nebo aspoň v týhle rodině....“

 Ps: už mám doma veritasku po liftingu a je to krasavice a šije nááááádherně a tichounce (už nemusím nasazovat při šití traktoristický sluchátka)
jeden slon pro roční Adélku sestřenky a druhý pro děti z SOS vesničky poputuje do Hlučína (snad už v pondělí)